pátek 30. března 2018

Austrálie


Představ si!

Americkej středozápad
Venkov s prvky viktoriánskýho stylu
New Orleans a San Francisco
Afrika, Texas a Nový Zéland
Batch Brew, Bun Cha, sushi & BBQ
Chuck Noris & Krokodýl Dundee
Klokan
Sůl na rtech, vůně slunce na kůži a čerstvej vítr

Máš ten pocit?
Tohle je Austrálie!

pátek 23. března 2018

Reportáž psaná hlavou dolů

Day 20
Tasmania, Launceston, 15 °C, cloudy


Slíbila jsem Honzově babičce, že po jejím vzoru budu pokračovat v rodinné OZ tradici a na cestě nám budu psát deník. Vzala jsem si s sebou i speciální notýsek na zápisky. 
Dnes je 20. den. 
V notýsku mám počmárané 2 stránky (A5) nečitelnými výkřiky mixlými s piškvorkovým turnajem. (Ten převažuje!)

Dostatečně dlouhou dovolenou poznám tak, že se rozvolní moje slovní zásoba z klasicky omezeného pracovního setupu. Zase mě začnou napadat věty, a s postupujícími dny dokonce rozvitá souvětí, která dávají smysl.

Projíždíme Tassie vnitrozemím. Poslouchám Vanilla Ice a mysl mi sklouzává k představě kopečku vanilkový zmrzliny rozpouštějícího se na kostce horkýho brownies. Je to takovej americkej pocit. Vlastně tu mám americkej pocit dost často.
Je zvláštní, jak lidská mysl reaguje na střety očekávání, zážitků a reality. Automat v mojí hlavě jede na plné obrátky a snaží se k věcem kolem najít ekvivalenty v tom, co zná. Asi mu vadí, že je hlavou dolů, a je z toho zmatenej. Pak vznikají situace, kdy jakoby zvenku pozoruju svoje tělo, který se chová podle naučených zvyklostí. Můj mozek sice už v tu chvíli ví, že to nebude fungovat, ale ještě tomu nedokáže zabránit. Vždycky tak jdu k autu ze špatný strany. Rozhlížím se na ulici opačně a otáčím klíček v protisměru. V noci marně hledám velký vůz tam, kde je vždycky, a nedokážu si spojit červen se zimní kolekcí. 
Ještě musím vyzkoušet, jestli se vodní vír v umyvadle vážně točí na opačnou stranu. A točenou zmrzlinu. (joke)

Možná je to ale spíš mnou. Možná jsem obráceně já. 
Austrálie není země, kam by se lidi netěšili, kde by si kupovali spacáky a v kraťasech se ve 3 °C brodili sněhem.
Já jo.
Mám za sebou 8. noc v autě, na pláži i v horách. H se mi směje, že dokážu najít hipsta kavárnu po čuchu i uprostřed buše, a že mi největší radost udělá parkoviště bez cedule "No overnight camping". Ve skutečnosti mám plnej nos i hlavu svěží vůně eukaliptů po dešti a největší radost mi udělal wombat Tonda.

Vždycky jsem si myslela, že burákový máslo nejím. Tenhle trip mi ale ukázal, že někdy je až překvapivě skvělý. A s OZ je to stejný.

pondělí 25. září 2017

Time Zones

Mám seznamy poznámek, online i offline. Lístky s větami a slovy, co mě někdy napadly, ale nebylo je proč psát či říkat nahlas. Někdy se k nim vracím a zjišťuju, že se i ony vlastně vrací ke mně. Aktuální až z toho zamrazí..

...We only meet in that times when some people are still awake.. and some are already awake..

Čas je strašně relativní pojem. Přesně do momentu, kdy jste uzamčení ve špatné time zóně. Tehdy se z něj stane něco absolutně reálného, až hmatatelného. Promítne se do studeného vzduchu kolem třetí ranní. Do chladu, z kterého se tvoří rosa a já mám husí kůži, když mě objímá. Září z úzkého bílého proužku světla nad obzorem jako vyhasínající neony reklamy. Světlo, co milosrdně slibuje vše nové, ale nebere nám včera. Tikání vteřin se mísí i do zvuků, které mezi dnem a nocí vznikají tak nějak samy a od nikud. Do zvuků, co znějí, jako když se něco láme, ale jeden neví, jestli to není jen sen.

Když spolu mluvíme, je to jako cestovat v čase. Děje se to teď a zároveň včera i zítra. Jsme oběti celoplanetární schizofrenie a brzy budeme muset zjistit, který čas je náš. 
Svítá... vzpomínáš?..





neděle 17. září 2017

Výlet | Paříž

"Paříž..Paříž..To byl vždycky můj sen." 
Tohle říká vždycky. Vždycky a na všechno. Jakékoliv místo vlastně vymyslíš, můžeš se vsadit, že babi o něm snila. Děláme si z toho legraci už roky. A taky z toho, že až budou prodávat zájezdy do pekla, koupí si babi all inclusive. Jenže po pravdě, já mám 1/4 její krve. Asi zrovna tu 1/4, kde se koncentrovaly všechny cestovatelské krvinky. Tudíž snadno pochopíš, že se mě docela dotklo, že si babi jako dárek k narozeninám vybrala jet do Paříže s cestovkou a ne se mnou! Já sice už stejně nemám dovolenou a musím psát diplomku, ale čert to vem vždyť je to Paříž! Tak se tedy skoro po roce vracím do Paříže alespoň prostřednictvím tohohle článku, rozepsaného od února..

  
Tři dny, pět lidí, jedny narozeniny, desítky kilometrů, tisíc plánů,.. jedna Paříž.

Hej! Je ráno, vstávej! Vstávej, jedeš do Paříže! A venku je krásně - sluníčko a ranní mlha. Uřčitě stejná, jako se po ránu válí nad Seinou. Vážně jo! Druhý den jsem ji pozorovala z Inception bridge. Je lehce třpytivá a úplně fluffy.

Dívám se z okna v nové office na smogový opar nad Prahou a snažím se vzpomenout, jak umí být mlha krásná. Protože ona vážně umí. Ačkoliv teď přede mnou schovává nejen stovku pražských věží, ale i vzpomínky nastřádané za poslední rok. Zkouším si vybavit všechny zážitky z Paříže a konečně je přenést na papír. Od konce září se jich ale kolem mě prohnalo tolik, že mi celé období trošku splývá ve změť barev a vzorů, v rozostřenou mozaiku.

Byli jsme zvláštní partička v Paříži. Každý od jinud, každý s jinými zájmy a plány, všichni poprvé. Vlastně jsme měli společné jen ubytování a velmi nízké očekávání. O Paříži se totiž šíří fámy, že vlastně moc pěkná není a všechny pomluvy bývají tak trochu pravda.
Osobně znám spoustu krásnějších měst. Krásnějších v celku i v detailu. Přesto musím říct, že mě Paříž absolutně okouzlila, pohltila a násilím přinutila k bezvýhradné platonické lásce. Ano, udělali jsem jí to trochu lehčí. Viděli jsme západ slunce ze Sacré-Coeur, třpytivou Eiffelovku uprostřed noci z Vítězného oblouku, bydleli jsme na Montmartre a chytali lelky a mellow odpoledního slunce v zahradách s kávou a eclairs. Co na tom, že kafe bylo horký a čokoláda hořká. Naše životy v tu chvíly byly nejsladší na světě.

Milá babi, Paříž Ti závidím. Tou hezkou závistí! Ty víš, kterou myslím. Taky bych jela, klidně i do pekla.

 






čtvrtek 8. prosince 2016

Bilance | 2016

Rok 2015 byl rokem výletů. Byla jsem na skok na spoustě zajímavých míst a připadala si jako správný turista.

Rok 2016 byl rokem nebytí doma. Nedokážu říct, jestli jsem navštívila víc nebo méně míst než rok předešlý, rozhodně jsem jich ale víc prožila. Možná víc, než za celý předchozí život. Moje zahraniční mise se oproti dřívějšku prodloužily a začalo se do nich vkrádat dobrodružství. Už jsem se necítila jako turista. S každým dnem mimo pohodlnou bublinu běžného života se ze mě pomalu stával cestovatel. Teď se ale kvapem blíží konec. Ano, konec mého Erasmu, ale hlavně konec roku cestovatele. Za tři měsíce v Ghentu se totiž opět něco změnilo. Jenom maličkost někde hluboko ve mně, která se postupně prodírá vrstvami mé osobnosti až na povrch. Jako když se ponoříte hluboko do své mysli a pootočíte střípkem zrcadla, který tam najdete. Nejdřív se skoro nic nestane. Stále stejný střípek i světlo, které na něj dopadá. Jenže věci, co v odrazu uvidíte, se tímhle mikro pohybem můžou dočista změnit. Teď už si nepřipadám jako cestovatel.



(Checkuju svůj vlastní instáč abych na nic nezapomněla.)
Na začátku roku jsme skoro bydleli v Hradci. Že tomu říkáme Hradec a ne Jindřicháč o našem přesídlení svědčí nejlépe, protože tak to mají všichni místňáci. 
Přímo z poslední zkoušky jsme se s lyžema na střeše vydali na italskou riviéru na jezerech. Odtud ještě více na jih lyžovat na Cotes - D´Azur. Vybírám si vážně zvláštní kombinace. Letní destinace v zimě a v létě pak ty, kde je stejně zima. Z Varsu jsme si ještě na skok vyrazili do Turína a na svahu během čekání na snowboarďáky, než vyšlapou nejhorší kotvu na světě, přemýšleli, kam pojedeme za rok.

Pak jsem strašně dlouho nikde nebyla. Tedy přesněji, byla jsem pořád někde v rámci naší malé české bubliny. Rozhodla jsem se tehdy ze dne na den vykašlat na práci a jít dělat něco jiného. Byla jsem na táboře, ikdyž jen na chvilku. Škemrala doma o výlety na rozhledny, kterým H říká instapóza, a zamilovala se do Brna. Tou dobou už jsem tušila, co mě čeká v druhé půlce roku a po pravdě jsem měla trochu strach. Ten strach, kdy víte, že vlastně nevíte vůbec nic.

Prvního června jsem prokázala unikátní balicí skills a odjela na měsíc s kabinovým zavazadlem. Můj kufr byl polovičních rozměrů než měl ssebou H a i tak jsem v něm zkusila propašovat do Kanady jablko a jerky. Nepovedlo se a málem mě to stálo 15 000 CAD (odporně hodně peněz!). V Kanadě se, vyjma toho, že nás nesežral medvěd, pokazilo, co se dalo. Detailní tbt reportáž si nechám na jindy. Zpětně ale musím říct, že to pro mě byla výborná škola. Cestou zpět mě už moc nepřekvapilo, že jsme místo v Amsterdamu skončili zase ve Vilniusu. Dali jsme si pivo a 24h cestu busem domů přežili ve stavu podobném kómatu. Chudáci naši rodiče byli trochu překvapení, když nás po návratu přijeli navštívit v očekávání velkého vyprávění. My seděli na zahradě na lavičce a zírali před sebe. Ještě teď jsme, myslím, nezpracovali všechny zážitky.

Každopádně nějaký ten déšť v Českém Švýcarsku a 100 km objížďky na druhé straně hranic jsme při dalším výletu přešli s klidem. (Ne, že bychom se nepohádali mezi sebou, ale paní, co po nás chtěla 2x vstupné na Tiské stěny, o hlavu nepřišla.)

Můj vnitřní klid se posunul na další level v momentě, kdy jsme se dostali na pobočku Hertzu na letišti v Bilbau. Teprve tehdy jsem pochopila skutečný význam slova neexistuje!
H měl řidičák i jeho kopii, doklady, na 1. účtě XY a na 2. účtě XY. K tomu zaplacené půjčovné za auto a romantický hotel v horách za městem.
Já měla na účtě XYZ a jinak nic.
No myslíte, že jsme si to auto půjčili? Neexistuje!

Následovala dvouhodinová komedie kdy: 
1) nemůžete rezervaci zrušit, protože přijdete o všechny peníze 
2) Auto vám nepůjčí protože ani na jedné z karet není přesně 1000Eur. Obě karty najednou použít nejde, cash neberou a moje karta je mimo hru, protože nemám řidičák. 
3) Když si auto nevyzvednete v daný den, vaše rezervace propadne.
4) v Airbank nemají poplatky, takže nemají ani expresní převody, protože by je neměli jak zpoplatnit.
5) Infolinka v Komerční bance funguje jen do 5 odpoledne.
6) Hertz vám nepotvrdí, že jste si auto nevyzvedli, protože ho máte rezervované na týden. Vyzvednout si ho ale kdykoliv po původním termínu není možné, protože vaše rezervace propadla.
7) V hotelu nemluví anglicky. - Totiž - V baskitsku nemluví anglicky.
8) Přístup k wifi na letišti vyprší po 2 hodinách.
9) Lístky na shuttlebus do centra se prodávají jen ve stánku, který má zavřeno.
10) V Bilbau je zrovna týdenní fiesta, takže to prý budete mít těžké. - Ne, vážně?! A to teprve přijde jo?

No a pak jsme najednou vyšli z jediného volného pokoje v penzionu v centru roztančeného Bilbaa a přímo nad naší hlavou probíhal největší ohňostroj, jaký jsem kdy naživo viděla. V následujících dnech jsem vypila hodně vína na vinicích v Rioje i mořské vody při pokusech postavit se na surfu, a rozhodla se projít Santiagovskou cestou. (Až jednou!)

Následoval návrat. Stěhování věcí od našich, k našim, z práce, k ségře, domů, ... Návštěva zubaře, alergologa, obvoďáka, gynekologa i babiček. Poslední kocovina za české peníze. 3 minuty brečení na letišti. Hodina nad mraky. A 3 měsíce v Belgii. 

Člověk by řekl, spoustu času na všechno. But it´s running so fast! Domácí odjeli a dveře si podávali s první návštěvou. Ségra napsala: "Tak ahoj za 2 měsíce" a už je tu zase. Já byla sbírat mušle na pobřeží, na sladké koule v Lille, v Bruggách (zatím 3x) a v Antverpách (2x). Narozeniny jsem oslavila v Paříži. Dostala pusu a dárky od lidí, co jsem před dvěma měsíci neznala a teď jsou moji přátelé. Vyzkoušela jsem si sólo trip do Kodaně a na přespání na zemi v letištní hale se ráda připojila ke skupince cizích studentů. Teď doháním školu a dělám si seznam, kam pojedu příště. 

2017, jsem ready!..




 








úterý 29. listopadu 2016

Coffee | 2

Zrovna sedím v OR Coffee v bývalých docích na úplně opačné straně města než bydlím a čekám, než se mi stáhnou pracovní dokumenty, abych mohla zase prokrastinovat od školy prací. Nemám umyté vlasy, bolí mě nohy po výšlapech se Soňou a málem jsem cestou zmrzla, ale k tomu vyrazit sem jsem dnes měla hned několik pádných důvodů:
  • Venku svítí sluníčko a já si neumím zvýšit jas na monitoru, takže doma na něm nic nevidím.
  • Moje vietnamská spolubydlící objevila kouzlo zpěvu. To kouzlo, kdy se všichni v domě seberou a vypadnou tak rychle, jak jen dokážou.
  • V noci jsem moc nespala. V časopise, který jsem tlačila do tisku snad 3 měsíce, jsem zaměnila názvy našich oddělení. No a jablka jaksi nejsou hrušky, že. Takže jsem celou včerejší noc přemýšlela, jak může vypadat stažení z kůže na dálku za 5000 vadných výtisků. Během odpoledne mi pak mohl od usnutí odpomoci jen perfektní šálek kávy. - Done!

OR/Take Five/Simon says


Další kávový procházkový post tak můžu zahájit úspěchem. Druhá pobočka OR Coffee v Ghentu co se týká kávy dostála kvalitě svého přelidněného bratříčka v centru. Interiér je stejně pohodářský a krásně zapadá co nového komplexu starých doků. Skupina návštěvníků je úplně jiná a na první pohled tu působí trochu jako pěst na oko. Já tu značně narušuji věkový průměr. Kolem mě sedí samé okouzlující dámy v letech s bělostnou trvalou a perlami kolem krku. Jsou tu na rande s dědečky ve flanelových košilích (něco mají všichni hipstři společné) a pijí filtr. Už na druhý pohled tu ale nepatřičně nepůsobí vůbec nic, naopak! Na zdi v pozadí visí brandované hipsta plátěné tašky s potiskem "Our blood is type of coffee" a my tu všichni bez rozdílu věku jedeme na stejné vlně.

Ne všechny (zdaleka ne všechny) moje kávové zastávky nicméně dopadly tak dobře. Kafe se dá zkazit stejně snadno jako nálada. V mém případě to spolu poměrně často souvisí. Pokud Vás tedy zajímá, kde kafe pít a kde nepít, zkoukněte mapu a coffee kecy. 

P.S. Kávové i jiné zážitky z výletů budou následovat! Don´t worry and stay tunned.
P.P.S. Nejsem slepá. Ty ponožky jsou takhle schválně!

Mapa | Kecy

Xx



úterý 22. listopadu 2016

Beer sampling story | 2

Mám špatnou zprávu. Budu muset vzdát beer sampling misi ještě před dosažením první stovky vzorků, natož před kompletací 1500 druhů podle Lonely Planet. Jak totiž pivní testovačky pokračují, začíná to na mně být vidět. Ne, že bych se klátila po ulicích a nemohla se trefit do zámku, spíš se jaksi nemůžu vejít do dveří. Respektive alespoň do svých kalhot ne. Což mě, vzhledem k tomu jak nenávidím nákupy kalhoty, vážně trápí.
Přes to, že jsem líná vyvařovat jen pro sebe, a tak moc nevařím. Přes to, že 80% mého nákupního košíku obydluje zelenina a ovoce. Přes to, že narozdíl od domácího pohodlíčka v Praze tady chodím pravidelně běhat a na pilates lekce. Přesto všechno tak nějak bobtnám a to není dobré konstatovat už před Vánoci.
Nedělám si iluze, že bych zvládla nějakou dietu. Na to mám příliš silně vyvinutou slabou vůli. Jen zkusím obelstít sama sebe a opět se přesvědčit, že některé věci mi prostě nechutnají. 
(Byly doby, kdy jsem sama sobě tak usilovně tvrdila, že mi majonéza nechutná, až se mi vážně zvedal žaludek při pohledu na ni. Far away! Bohužel!)

Výhodou většiny belgických piv je, že chutnají sladce. Proto také všeobecně chutnají lidem více než třeba klasická hodně nachmelená Plzeň. Nevýhodou belgických piv je, že vážně sladká jsou. Jeden takový 0,3l, 8%, polotmavý vzorek tak snadno kaloricky vydá za celý regular pivní večer v Čechách. No a je jasné, že za ty dva měsíce jsme si tu ještě nezvykli nepít pivo jako v Čechách. Nejvyšší čas na tom zapracovat! O report z proběhlých testování vás ale neošidím. Tadá..

Excuse me when I kiss my stout - Stout, 6,6%, Asper, (198 Kcal.) - vzorek, který ssebou Filip vláčel až do Paříže, jako dárek k mým narozeninám. Skutečnost, že mě ty jejich názvy doslova zabíjí, už není třeba zdůrazňovat. Tohle pivo bylo nicméně tak silné (chuťově), že mě málem zabilo i v reálu. Příště si dám pozor a tenhle stout už líbat nebudu.
Thai Thai - Triple, 8%, Oedipus - Amsterdam - vidíte toho růžovýho puntíkatýho slona na etiketě?! Potřebujete tedy ještě něco vysvětlovat?! Tenhle světlý tripel je navíc neskutečně dobrý. Podle popisku na webu v chuti můžete najít kořen galangal, koriandr, chili papričky a pomerančovou kůru. Přesněji ho ale vystihuje shrnutí, že chutná jako thai dish ve sklenici. Btw, ano, je to holandské pivo, ne belgické. Co bych neudělala pro slona..
Punk Ipa - IPA, 5,6%, Ellon - Scotland, (168 Kcal.) - další "cizí" vzorek. Filip o něm bájil tolik, že když jsem ho potkala v obchodě, musela jsem ho zkusit. No, nemáme stejný pivní vkus..

Averbode - Ale, 7,5%, Melle, (225 Kcal.) - vůbec nevím, ale mám pocit, že mi moc nechutnalo.
De Poes - Ale, 8%, Tielt, (240 Kcal.) - Kočičí pivo, po kterém budete spolehlivě spát jako kotě. Chuťově moc povedené, plné, uhlazené, krémové, ale cítíte, jak je silné. V Ghentu ho dokonce i čepují.
Ename Blonde - Ale, 6,5%, Ouenaarde, (195 Kcal.) - sry ale nevím..možná mi ho dokonce někdo vypil..
Jessenhofke RSRV - Abt/Quadrupel (ultra strong Trappist/Ale), 10%, Kuringen-Hasselt, (300 Cal. - wtf to je stejně jako kondenzovaný mlíko?!) - název RSRV mi evokuje reservu - ať už se mluví o vínu, rumu nebo pivu, asi to znamená totéž. Nejsilnější pivo, co jsem kdy měla. Ukázalo se ale, že na něco jsem stále ještě malá. Resp. pivo bylo dobré - hodně tmavé, sladové, plné, ale bylo prostě příliš XXX. Too, tooo, toooo overdone.
Gentse Strop - Ale, 6,9%, Oudernaarde, (207 Kcal.) - na žádný zásadní zážitek si nevzpomínám
Belgoo Saisoneke - Saison (nemám tušení, co to je), 4,4%, Sint-Pieters-Leeuw, (132 Kcal.) - the same story



























Gentse tripel -  Tripel, 8%, Ertvelde, (240 Kcal.) - naše lokální, co není tak úplně naše a ani tak úplně lokální
Bootjesbier - Ale, 7%, Antwerpen, (210 Kcal.) - jako loga mají pěkná no..
Belgoo Bio Blond - Speciality Grain, 6,4%, Sint-Pieters-Leeuw, (192 Kcal.) - nevím, proč si Belgoo kupuju, když mě jeho konzumace evidentně nijak nepoznamenala..

Když zpětně sleduji svou veřejnou sbírku, vypadá to, že pivo skoro nepiju. Tohle jsou nicméně jen střípky, které mi prošly lednicí a zdržely se natolik dlouho, že jsem je stihla vyfotit. Vždycky, když jdeme do hospody si ale dám něco "nového" abych rozšířila svou pomyslnou výstavku. Někdy to stojí za to, někdy méně. Rozhodně mi v paměti uvízlo La chouffe, které jsem měla prvně v Amsterdamu nebo Keizer Karel, které jsme ochutnávali v Bergamu.

Stejně to nevydržím a do konce pobytu bude dost adeptů na třetí report.

Xx