"Paříž..Paříž..To byl vždycky můj sen."
Tohle říká vždycky. Vždycky a na všechno. Jakékoliv místo vlastně vymyslíš, můžeš se vsadit, že babi o něm snila. Děláme si z toho legraci už roky. A taky z toho, že až budou prodávat zájezdy do pekla, koupí si babi all inclusive. Jenže po pravdě, já mám 1/4 její krve. Asi zrovna tu 1/4, kde se koncentrovaly všechny cestovatelské krvinky. Tudíž snadno pochopíš, že se mě docela dotklo, že si babi jako dárek k narozeninám vybrala jet do Paříže s cestovkou a ne se mnou! Já sice už stejně nemám dovolenou a musím psát diplomku, ale čert to vem vždyť je to Paříž! Tak se tedy skoro po roce vracím do Paříže alespoň prostřednictvím tohohle článku, rozepsaného od února..
Tři dny, pět lidí, jedny narozeniny, desítky kilometrů, tisíc plánů,.. jedna Paříž.
Hej! Je ráno, vstávej! Vstávej, jedeš do Paříže! A venku je krásně - sluníčko a ranní mlha. Uřčitě stejná, jako se po ránu válí nad Seinou. Vážně jo! Druhý den jsem ji pozorovala z Inception bridge. Je lehce třpytivá a úplně fluffy.
Dívám se z okna v nové office na smogový opar nad Prahou a snažím se vzpomenout, jak umí být mlha krásná. Protože ona vážně umí. Ačkoliv teď přede mnou schovává nejen stovku pražských věží, ale i vzpomínky nastřádané za poslední rok. Zkouším si vybavit všechny zážitky z Paříže a konečně je přenést na papír. Od konce září se jich ale kolem mě prohnalo tolik, že mi celé období trošku splývá ve změť barev a vzorů, v rozostřenou mozaiku.
Byli jsme zvláštní partička v Paříži. Každý od jinud, každý s jinými zájmy a plány, všichni poprvé. Vlastně jsme měli společné jen ubytování a velmi nízké očekávání. O Paříži se totiž šíří fámy, že vlastně moc pěkná není a všechny pomluvy bývají tak trochu pravda.
Osobně znám spoustu krásnějších měst. Krásnějších v celku i v detailu. Přesto musím říct, že mě Paříž absolutně okouzlila, pohltila a násilím přinutila k bezvýhradné platonické lásce. Ano, udělali jsem jí to trochu lehčí. Viděli jsme západ slunce ze Sacré-Coeur, třpytivou Eiffelovku uprostřed noci z Vítězného oblouku, bydleli jsme na Montmartre a chytali lelky a mellow odpoledního slunce v zahradách s kávou a eclairs. Co na tom, že kafe bylo horký a čokoláda hořká. Naše životy v tu chvíly byly nejsladší na světě.
Milá babi, Paříž Ti závidím. Tou hezkou závistí! Ty víš, kterou myslím. Taky bych jela, klidně i do pekla.
Žádné komentáře:
Okomentovat