Celý život nás někdo straší učením. Už ve školce hrozily vychovatelky těm nejzlobivějším tvrdým režimem, který je čeká v lavicích. Na prvním stupni nám říkali, že si vlastně zatím jen tak hrajeme, ale máme se těšit na tu dřinu na 2. Tam přešli k výhružkám skloňujícím střední a gymnázia, kde už se o nás nebude nikdo starat a to teprve budeme koukat, no a na gymplu nám sdělili, že si máme počkat 4 roky na vysokou, kde nás všechny vrátí zase šupem na zem. Po více než 15 letech čekání na školní teror jsem se už vzdala myšlenky, že to někdy vážně přijde, ale třeba mě příští rok překvapí.
Učení mi vždycky docela šlo resp. lepší je říci, že mi to šlo ve škole, protože učení jsem nikdy moc nedala. Ať mi odpustí všichni, kdo to tak neměli (u mamky ve třídě mě vždycky překvapí, že takových je řada), ale na základce skutečně nebylo, co se učit, tak jsem to nedělala. Na střední jsem sice zjistila, že ze mě asi jaderný fyzik nebude, ale o nějaké intenzivní přípravě se rozhodně mluvit nedalo. Vše jakoby odráželo památnou větu jedné mé spolužačky ze základky: "Jako já na gympl nejdu! Gympl se 3 proleze každej debil!" Bohužel, na gympl skutečně nešla a nevzali ji ani na průmyslovku - soukromou, na její slova jsem ale myslela po každé když jsem si užívala trapnost jedničkáře. Celých těch 13 let studia se totiž neslo v duchu neuvěřitelně cool týpků, co neuměli nikdy nic a o světě věděli jen to, že jim bezpochyby leží u nohou.
Tak jsme prolezli střední a vystoupali na ty vysoké a ještě vyšší školy a já naivně čekala nějaký progress, tvůrčí prostředí, kde dochází k brainstormingu tak nějak přirozeně a kde jsou inteligencí nasáklé i zdi, jenže..
Jediné, co se za těch pár let změnilo je póza. Pozéři zůstali a poplatně době se dnes tváří, jako top manažeři multinacionálních korporací (zde pravděpodobně ten žádaný progress) a letos na jaře se všichni svorně ovívají asi jedinou knihou, kterou za svůj život přečetli - vlastní bakalářskou prací. Najednou je strašně cool být úspěšným studentem, a tak jsem si poslední dobou připadala jako ten nejposlednější blbeček na planetě vždycky, když jsem se přihlásila na facebook. Jak jsem ale zjistila, nebyla jsem v tom ani zdaleka sama!
Začalo to přibližně v květnu, kdy veškeré sociální sítě z čista jasna zaplavily uniformní desky modré jako manuál pro nádražáky, na kterých se v záři objektivů blištil zlatým písmem ražený nápis "Bakalářská práce" a v rozích se krčila jména oněch šťastných autorů. S přibývajícími dny a fotografiemi dokumentujícími úspěchy dotyčných jsem získávala na pocitu, že každý, kdo na střední nebyl schopen napsat ani sloh na 2 A4 si během chvíle vycucal z prstu 75 stran relativně odborného textu. Upřímně jsem litovala nebohé vedoucí prací, kteří museli louskat všechny tyhle fráze a snažit se zapomenout, že totéž letos četli už 3x a že znají něco jako českou gramatiku. Aby záplava štěstí byla dokonalá slaví se tuhle a slaví se támhle, s rodiči, kamarády, miláčky lidskými i domácími. Bouchají špunty, cvakají foťáky, pláče se na promoci, i já jsem s těží zamáčkla slzu.
Vloni to na týdnu módy nějak neodhadli. Největší hit kolekcí spring/summer 2014 je bakalářský titul a jak už to s módními novinkami bývá, pořídil si ho každej debil. K tomuto davu čerstvě korunovaných blbců jsem se přibližně před týdnem připojila také. Mohu říci jen, že se jmenuji Petra Holá, svých 75 stran jsem sfoukla během 10 dnů, které jsem stejně z půlky proflákala. Ke státnicím jsem šla raději v silonkách, aby nebylo vidět, jak moc jsem si opálila nohy při 14 denním ležení u bazénu a z nějakých 2 písmen se vážně neposeru.
Oslavte to i za mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat