Kolem mě se rozprostírá svět stvořený z bledě modrých kachliček plný obláčků bílé páry. Je mi horko. Zřetelně cítím, jak mi proužky potu stékají po rukou. Vlasy se mi lepí na šíji.
Zvoní telefon.
Malátně se rozhlížím a snažím se ho najít. Není nikde vidět. Šmátrám kolem sebe přes okraj vany, natahuju se, ale nejde to. Voda se proměňuje. Zůstávám uvězněna v kádi plné vazké téměř černé tekutiny. Její kapky mi ulpívají na kůži. Myslím na Bathory. A telefon stále zvoní. Drnčení se bolestně odráží od porcelánu, rezonuje a vrací se zpět se znásobenou silou. Podaří se mi nahmátnout sluchátko. Přitahuju si ho k uchu. Bojím se zvuku, co uslyším. Jenže místností se dál šíří jen zvonění. Telefon je hluchý.
Probouzím se.
Jsou tři ráno. Zvonění neustává.
Chytrý mobil vřeští nejhloupější melodií z dílny tmobile. Po Xtém návratu k továrnímu nastavení v něm nezbylo nic lepšího. I touha být chytrý ho už opustila a tak jen hloupě zvoní a násilím mě tahá ze sna. Robot. Mechanický pěšák.
Zvednu ho.
Ona brečí.
Snažím se zorientovat v denní době i proudu slov s pramalou návazností, leč o to palčivějším obsahem.
Je ztracená. Tápe. Nechápe. Nešťastná.
Už roky čeká na Godota.
Zoufale se ptá každého, kdo je mu třeba jen trochu podobný.
Nejsi Ty ON?
Není. Kolem proudí davy. Nikdo z nich není.
Vysocí, urostlí, menší, tlustší, vlasatí, plešatí, chytří, hloupí, mladší, starší, rytíři, zbabělci, herci, sportovci, umělci, zloději času, lamači srdcí.
Zvuk zvonku vystřídal pláč. Vytrvalost a hlasitost se nezměnila. Řeže to v uších i uvnitř hrudníku.
Už nikdy nechce, jako už tolikrát. Má dost a přesto přijme další. Pozvání na sklenici vína, které má kyselou dochuť. Noční procházku městem, s bludným Holanďanem po ulicích i řece. Rádoby proti proudu. A když se slunce začne prát s mraky, ona ví, že sleduje svítání na špatné straně nebe. Probouzející se západní horizont láká Holanďana jako zhoubný zpěv Sirén. Než se naděje, je pryč.
Toužil víc po růži červánků.
Zvoní telefon.
Malátně se rozhlížím a snažím se ho najít. Není nikde vidět. Šmátrám kolem sebe přes okraj vany, natahuju se, ale nejde to. Voda se proměňuje. Zůstávám uvězněna v kádi plné vazké téměř černé tekutiny. Její kapky mi ulpívají na kůži. Myslím na Bathory. A telefon stále zvoní. Drnčení se bolestně odráží od porcelánu, rezonuje a vrací se zpět se znásobenou silou. Podaří se mi nahmátnout sluchátko. Přitahuju si ho k uchu. Bojím se zvuku, co uslyším. Jenže místností se dál šíří jen zvonění. Telefon je hluchý.
Probouzím se.
Jsou tři ráno. Zvonění neustává.
Chytrý mobil vřeští nejhloupější melodií z dílny tmobile. Po Xtém návratu k továrnímu nastavení v něm nezbylo nic lepšího. I touha být chytrý ho už opustila a tak jen hloupě zvoní a násilím mě tahá ze sna. Robot. Mechanický pěšák.
Zvednu ho.
Ona brečí.
Snažím se zorientovat v denní době i proudu slov s pramalou návazností, leč o to palčivějším obsahem.
Je ztracená. Tápe. Nechápe. Nešťastná.
Už roky čeká na Godota.
Zoufale se ptá každého, kdo je mu třeba jen trochu podobný.
Nejsi Ty ON?
Není. Kolem proudí davy. Nikdo z nich není.
Vysocí, urostlí, menší, tlustší, vlasatí, plešatí, chytří, hloupí, mladší, starší, rytíři, zbabělci, herci, sportovci, umělci, zloději času, lamači srdcí.
Zvuk zvonku vystřídal pláč. Vytrvalost a hlasitost se nezměnila. Řeže to v uších i uvnitř hrudníku.
Už nikdy nechce, jako už tolikrát. Má dost a přesto přijme další. Pozvání na sklenici vína, které má kyselou dochuť. Noční procházku městem, s bludným Holanďanem po ulicích i řece. Rádoby proti proudu. A když se slunce začne prát s mraky, ona ví, že sleduje svítání na špatné straně nebe. Probouzející se západní horizont láká Holanďana jako zhoubný zpěv Sirén. Než se naděje, je pryč.
Toužil víc po růži červánků.
Jak jenom říct, že nechci nic, co nechce víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat