Milý Ježíšku,...

Je mi 22 a právě píšu dopis Ježíškovi. Stejně jako každý rok, pravidelně, už asi 20 let. Má to pointu, nebo dvě.
Prvně nemám, skutečně nemám, ráda překvapení. Varianta, že budu překvapena nemile, je pro mě natolik neakceptovatelná, že se raději předem a dobrovolně vzdám všech kladných možností.
Nějak mi moc nejde tvářit se, že mám radost, když ji nemám. Navíc si myslím, že je to jako s orgasmem.. jakmile ho předstíráte jednou, budete ho předstírat vždycky a já rozhodně nechci už vždycky dostávat oranžové budíky, když nesnáším oranžovou i vstávání.. ani nevím, co z toho víc.
Za druhé nemám, skutečně nemám, ráda dárky jen pro dárky. Babičce koupíme papuče, protože nic nechce, nic nepotřebuje a nemáme si delat škodu. Fajn! Nedostaneš tedy nic milá babi a uvidíme, jak budeš pod stromečkem koukat, že tam pro tebe vážně nic není.

Zavedla jsem letos povinnost pro všechny členy rodiny, co jsou schopni svá přání napsat či nakreslit. Udělejte to! Kdo se nezúčastní, nedostane nic. Hotovo. Netvrdím, že jsou všichni z mého nápadu nadšeni. Někomu jsem vyzmizela prostor pro zlovolné přetváření svých blízkých ke svému obrazu. (Ano, pomerančový budík jsem dostala záměrně. Vím to. Je mi to jasné. A ignoruju to!) Někoho jsem vyděsila (nemít pod stromečkem dárek je strašná představa). Naše malá Barny se tolik bála, že se jí seznam přání týká taky, že si na výletě do zverimexu (Ano, chodí tam se mnou!) vydrečela dárky už i k těm příštím.

Úkol, co jsem zadala mám už perfektně splněný, takže Ježíšku,  posílám, než vymyslím ještě něco dalšího a těším se na 24.12.