Zachránit Godota

Nevím, zda je to štěstí či ne, ale nějak intuitivně vždycky poznám, když mi někdo něco skrývá. Večer jdu spát v blahé nevědomosti a ráno mě probudí ono "blink", kdy vám to dojde. Něco mi radí, kdy je třeba dát pozor a vnitřní barometr vždy ukáže, že je něco špatně, odhalí skryté kruté pravdy.
Většinou poslouchám jako hodinky. Mnohokrát už mi to pomohlo, takže se nevzpěčuju a vždy se řídím svým šestým smyslem. Vždy?.. Skoro vždy! A v tom je právě problém. Existuje totiž jedna kategorie, kde by si neškrtl ani dvanáctý smysl natož ten šestý. Tady nedám na opatrnost, dokonce ani na rozum. Řítím se střemhlav stále stejným směrem ačkoliv všechny sirény troubí a varovné kontrolky blikají. Nemůžu si prostě pomoct a tak se řítím dál. Zachránit Ďábla před ním samotným.



Black Box Toma Friedmana přesně vystihuje můj osobní pocit a zhmotňuje ho. Místo lidské duše, hranaté - ikdyž možná taky ne, ale přece jen hrany jsou ostré a i tenhle pocit se mi pojí s černou skříňkou. Ostrá, studená a rozpínavá tak, že může skrývat cokoliv.

Máte také svoje černé skříňky?